OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chmurná, až děsivě chmurná atmosféra titulní skladby otevírající album „The IVth Crusade“ věčně hladové anglické bestie BOLT THROWER velmi názorně vykresluje drobné změny, které v době jeho vydání tato prakticky již celosvětově proslulá death metalová kapela z Coventry prodělala. Strach, zmar, bolest a žal, to vše vyjádřené neúprosně řezajícími kytarami a smrtelně nakažlivou ústřední vyhrávkou. Podobně nenápadné doom metalové nálady doprovodily přechod kapely nejen k novým tématům v textech, ale rovněž k jistému ústupku od rychlosti (coby jednoho z klíčových znaků agrese a tvrdosti) a sázce na větší hutnost a atmosféričnost, s níž se smrtka v jejím znaku začala tvářit mnohem záludněji. A kdyby v roce 1992 bývaly chodily death metalové kapely k odvodu, vsadím svou vojenskou knížku, že z BOLT THROWER by v důsledku toho všeho byl zatraceně nebezpečný rekrut, vždy a všude se hlásící do první linie.
„Mortified By The Lack Of Conscience,
Our Sanctity Bears No Relevance.
Insignificance Is Our Existence,
Hear The Litany Of Life´s Persistence“
(„The IVth Crusade“)
Opuštění tématu warhammerských strategických her jak v textech, tak na obalu alba („The IVth Crusade“ zdobí obraz Eugène Delacroixe „Příjezd křižáků do Konstantinopole“) však ještě neznamenalo, že by Thomson a spol. rezignovali na vojenskou tématiku. Tentokrát jí však vzali poněkud z jiného konce, a sice částečným upřením pozornosti ke čtvrté křížové výpravě, která měla dozajista symbolizovat i fakt, že máme co dělat se čtvrtým řadovým albem kapely. Jinak jde ovšem o tradiční lyriku BOLT THROWER, na pozadí historického předobrazu přemítající nad fascinací lidstva bojem a vykreslováním některých jeho dalších detailů. Podobně je tomu i se skladbami samotnými, vykazující známky jistého „zklidnění“. To, co se ovšem může zdát zklidněním (jednoznačně zapříčiněným slyšitelným zvolněním tempa), nemusí ve skutečnosti znamenat nic takového. A to je přesně případ „The IVth Crusade“. Věrno originálnímu kytarovému rukopisu kapely píše novou kapitolu vyznání smrti, k čemuž si nově seříznutý psací brk namáčí také v nekonečných hlubinách zkázy a zatracení. Surový death metalový výraz kapely, jedinečně doprovozený jakoby „neškoleným“ murmurem Karla Willettsem, tak neztrácí nic ze své dřívější mrazivosti a naopak, ještě jedovatěji se při ní tváří. Jednotlivé skladby proto působí silou suchého konstatování lenního pána, který svému vazalovi právě sdělil, že bude s jeho vojskem pochodovat na Jeruzalém. Již zmiňované zoufalství a smutek jsou tak jedinými pocity, které ten chudák v tom okamžiku prožívá, jejich intenzita se ovšem nedá slovy popsat, podobně jako intenzita všech skladeb na tomto albu.
A to je asi největší předností „The IVth Crusade“, které osobně vidím na vrcholu všeho, co kdy vzešlo z dílny BOLT THROWER. Jedinečně podaný pohled na válečnou tématiku z úhlu, ze kterého by to nejspíš nikdo nečekal, podpořený velmi působivým a zcela nepochybně také vzácně vyrovnaným namícháním nejen klasických deathových esencí, to nemohlo nezanechat důsledky. Jeden z nich je naprosto hmatatelný i v tomto okamžiku – právě proto si o čtvrtém albu skupiny, která mimo jiné proslula i angažováním ženy (baskytaristka Jo Bench) v dobách, kdy se zástupkyně něžného pohlaví v metalu právě nenosily, s nejvyšším zanícením vyprávíme teď a tady, tedy téměř po dvaceti letech od jeho vydání.
Krev, pot a slzy tisíců křižáků, převedené do nezapomenutelné sbírky starého dobrého ostrovního death metalu.
Karl Willetts
- zpěv
Barry Thompson
- kytara
Gavin Ward
- kytara
Jo Bench
- baskytara
Andrew Whale
- bicí
1. The IVth Crusade
2. Icon
3. Embers
4. Where Next To Conquer
5. As The World Burns
6. This Time It's War
7. Ritual
8. Spearhead
9. Celestial Sanctuary
10. Dying Creed
11. Through The Ages (Outro)
Those Once Loyal (2005)
Honour – Valour – Pride (2001)
Who Dares Wins (rarity) (1998)
Mercenary (1997)
... For Victory (1994)
The IVth Crusade (1992)
Peel Sessions 1988-1990 (1990)
War Master (1990)
Realms Of Chaos / Slaves To Darkness (1989)
In Battle There Is No Law (1988)
Concession Of Pain (demo) (1987)
In Battle There Is No Law (demo) (1987)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Earache Records
Stopáž: 53:28
Produkce: Colin Richardson & Bolt Thrower
Studio: Sawmills Studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.